Rusové od začátku totální invaze na Ukrajinu poškodili 1300 budov kulturní infrastruktury, 505 z nich bylo zcela zničeno. Nejvíce utrpěly klubovny a komunitní centra, které tvoří 47% poškozených budov. Kromě toho bylo ostřelováním poškozeno více než 500 památek kulturního dědictví Ukrajiny [https://bit.ly/3ljXmJj].
Ztráty kultury na Ruskem okupovaném území Ukrajiny není možné v současné době přesně vypočítat – do svobodného světa se dostávají jen útržkovité informace o Rusy vyrabovaných muzeích a spálených knihovních fondech, stejně jako o zmizelých soukromých uměleckých sbírkách. Předběžně se hovoří o desítkách tisíc ukradených kulturních předmětů. Některé z nich se postupně daří vracet zpět na Ukrajinu [https://bit.ly/3YXXOKT], některé však budou také nenávratně ztraceny.
Ukrajinská kultura projevuje mimořádnou odvahu a odhodlání. Nehledě na těžké zkoušky, kterými prochází její tvůrci, žije dále a pomáhá udržet v ukrajinském lidu zdravý bojový duch. Ukrajinští umělci se nejen snaží svou tvorbou pomoci domácímu publiku vypořádat se s traumaty války, ale zároveň šiří povědomí o své zemi v zahraničí, a to doslova na všech kontinentech.
MKČR bude pravidelně každý týden ve spolupráci s Tetianou Okopnou přinášet zprávy z ukrajinské kultury, jako důkaz, že ukrajinská kultura žije ve své rozmanitosti, že se nevzdala a nepodlehla.
Podoby ukrajinské kultury – červen 2025
- Na frontě zahynul umělec Mychajlo Klymčenko
Ukrajinský umělec Mychajlo Klymčenko, mistr monumentálně-dekorativního umění, zemřel 15. června na následky válečných zranění. Bylo mu 49 let.
Mychajlo Klymčenko vystudoval herectví, ale svou profesní dráhu brzy zasvětil výtvarnému umění. Byl členem Národního svazu umělců Ukrajiny a laureátem mezinárodní soutěže uměleckých skleněných výrobků VitroProfi.
Na počátku 90. let působil jako výtvarník v Národním divadle ruského dramatu Lesji Ukrajinky. Poslední roky se věnoval monumentálnímu umění, především mozaikám a vitrážím s duchovní tematikou. Jeho díla zdobí sakrální stavby v Kyjevě, Charkově, v Čerkaské i Sumské oblastech. Mezi nejznámější práce patří triptych Svatý Jan Křtitel na Jordáně na fasádě kostela v Charkově, mozaika Archanděl Michael v Putyvli či výtvarné dílo Spas Nerukotvornyj nedaleko Čerkas.
Jeho dílo se vyznačovalo hloubkou symboliky a řemeslnou precizností, kombinující tradici s osobitým novátorským jazykem. Klymčenkovo umění překračovalo hranice dekorativnosti a stávalo se duchovním prostorem.
Od počátku ruské invaze padlo podle ukrajinského ministerstva kultury už více než 200 umělců. Mychajlo Klymčenko zůstane v paměti jako jeden z těch, kteří nejen tvořili hodnoty, ale byli ochotni je bránit vlastním životem.
Zdroj: Ukrajinská pravda
- Kulturní dědictví pod palbou: Rusko zasáhlo chrám sv. Sofie v Kyjevě i Odeské filmové studio
V noci na úterý 10. června zasáhl ruský masivní raketový útok kulturní památky v Kyjevě a Oděse. V Kyjevě utrpěl škody slavný chrám Sofija Kyjevská, památka světového dědictví UNESCO z 11. století. Exploze poškodila hlavní apsidu chrámu – část omítnuté římsy se zřítila. Interiér zůstal nepoškozený, ale opakované výbuchy představují vážné riziko pro stabilitu konstrukce. Ministr kultury Mykola Točyckyj útok označil za úder „do srdce naší identity“.
Zásah chrámu ostře odsoudil i prezident Volodymyr Zelenskyj. „Ruský teror znovu ohrožuje naši kulturní dědictví. Sofijský sobor je symbolem našeho národa, který přežil staletí. Není to jen útok na budovu, ale na duši Ukrajiny,“ uvedl ve svém prohlášení. Vyzval mezinárodní společenství k rozhodnější obraně Ukrajiny a k posílení protivzdušné obrany.
Ve stejnou noc byl také zasažen areál Odeského filmového studia, kde byla zničena část skladů, pavilonů i dekorací. Zcela shořely kulisy připravovaného filmu Dovženko, jehož natáčení začalo na jaře 2024 a mělo být poctou legendárnímu ukrajinskému režisérovi Oleksandru Dovženkovi. Točyckyj dodal, že škody na kulturní infrastruktuře jsou vážné a jejich obnova si vyžádá velké úsilí.
Ukrajina zároveň upozorňuje, že kulturní dědictví země zůstává pod neustálou hrozbou cíleného ničení. Sofijský sobor, stejně jako mnohé další památky v celé zemi, čelí nebezpečí nejen jako fyzické objekty, ale i jako symboly identity a kontinuity národa.
Zdroj: Zachid.net
Foto: Sofija Kyjevská po útoku (vlevo) a Odeské filmové studio (vpravo)
- Výstava "Když se hroutí svět" přibližuje tragédii kyjevských Židů za druhé světové války
Na konci května se v areálu kyjevského památníku Babyn Jar otevřela silná a dojemná výstava nazvaná Když se hroutí svět. Dokumentární projekt připomíná nejen tragédii masakrů z let nacistické okupace, ale také příběh umělců, kteří se v sovětské éře snažili uchovat paměť navzdory cenzuře a potlačování.
Kurátorský tým ve složení Marija Mizina, Anastasija Paseka a Mychajlo Aleksejenko připravil instalaci, která představuje dochované materiály o nikdy neuskutečněném návrhu památníku Babyn Jar. Ten navrhli v roce 1965 kyjevští umělci a disidenti Ada Rybačuk a Volodymyr Melnyčenko. Na výstavě jsou k vidění jejich původní skici, fotografie, texty, archivní dokumenty i zrestaurovaný model památníku, který patří do sbírky Fondu zachování kulturního dědictví ARVM.
Příběh umělců Ady Rybačuk a Volodymyra Melnyčenka je příkladem tichého, ale vytrvalého odporu proti snaze totalitního státu ovládat historickou paměť. Jejich snaha ztvárnit tragédii Babyna Jaru ve veřejném prostoru byla systematicky potlačována. Sovětští funkcionáři usilovali o zamlčení faktu, že zhruba polovina z více než 100 tisíc obětí nacistických poprav v kyjevské rokli Babyn Jar byli Židé. Už jen samotný návrh památníku byl proto pro režim nepohodlný.
Výstava připomíná, že k největšímu masovému vraždění došlo v Babyném Jaru 29. a 30. září 1941, kdy zde bylo zastřeleno 33 771 Židů. Během dvou let nacistické okupace Kyjeva zde zahynulo přes 100 000 lidí – Židů, Romů, politických vězňů, ukrajinských intelektuálů a představitelů dalších perzekvovaných skupin. Výstava nabízí nejen artefakty, ale i svědectví přeživších a jejich rodin.
Na důležitosti projekt nabývá i díky tomu, že loni byla digitální dokumentace paměti Babyn Jaru zařazena do registru programu UNESCO Paměť světa. Virtuální archiv vytvořený Memoriálním centrem Babi Jar obsahuje přes 3,5 milionu dokumentů z 13 ukrajinských archivů. Jeho digitalizace je klíčovou součástí snahy o uchování historické paměti zvláště v době války.
Výstava potrvá do 31. července 2025 a je umístěna přímo v areálu Babyn Jar v Kyjevě. Nabízí nejen hluboký pohled do historie, ale i inspiraci: jak lze skrze umění a archivní práci bránit pravdu a důstojnost.
Zdroj: Suspilne
- Mladá ukrajinská fotografie na výsluní: v Odese vystavují laureáti MYPH Photography Prize 2024
V Odeském národním uměleckém muzeu probíhá do 21. června výstava laureátů a laureátek letošního ročníku prestižní fotografické ceny MYPH Photography Prize 2024. Ocenění organizuje škola konceptuální a umělecké fotografie MYPH, kterou v roce 2018 v Mykolajivu založil fotograf Serhij Melnyčenko. Za posledních sedm let se kolem něho vytvořila rozsáhlá komunita progresivních fotografů, jejichž práce se dostaly nejen do ukrajinských, ale i mezinárodních galerií a institucí v Polsku, Itálii, Německu, Francii, USA či Norsku.
Letos porotu nejvíce zaujaly projekty Olexije Čistotina, Iryny Kabyš, Aynur Sakiševy, Olhy Koval, Heorhije Ivančenka, Reginy Bukvyč, Nurlana Udovenka a Veroniky Mol’. Jejich výstava v Odese představuje průřez tím nejaktuálnějším, co mladá ukrajinská fotografie dnes nabízí.
Zatímco někdy je vítězstvím už jen samotná participace, soutěž MYPH Photography Prize nabízí vítězům a finalistům podporu, viditelnost a profesní kontakty. „Jako porotce vybírám vždy nejen ty, jejichž práce mě esteticky osloví, ale i ty, u kterých vidím potenciál v dalším růstu, odvahu pracovat s osobními tématy a formálním experimentem,“ říká zakladatel soutěže Serhij Melnyčenko. Právě jeho škola MYPH hraje v ukrajinské fotografické scéně mimořádnou roli. Nabízí platformu pro začínající autory, kteří často pocházejí z periférie, a díky online kurzu se do ní mohou zapojit lidé z celé země.
Škola vznikla původně z frustrace. Melnyčenko po svém mezinárodním úspěchu (v roce 2017 zvítězil v Leica Oskar Barnack Award Newcomer) nedokázal v Mykolajivu najít prostředí, kde by mohl sdílet své zkušenosti a umělecká díla, a tak vytvořil prostor vlastní. Od začátku stavěl na zcela jiném principu než klasické fotoškoly — důležitá je práce s obsahem, konceptem, zpětnou vazbou a kolektivním sdílením. Dnes se jeho kurzů účastní nejen mladí lidé, ale i profesionální fotografové hledající novou perspektivu.
Vystavená v Odese díla se zabývají velmi osobními i společenskými tématy — od tělesnosti a rodinných vztahů po krajinu, vnitřní úzkost, válku a identitu. Zároveň nabízejí alternativní vizuální jazyk, který stojí v kontrastu k dominantní obrazovosti mainstreamových médií. „Naše generace nechce čekat na zítřek. Tvoříme dnes s tím, co máme. Místo ideálních podmínek hledáme svobodu v experimentu, otevřenosti a spolupráci,“ shrnuje Melnyčenko v rozhovoru.
Výstava MYPH Photography Prize 2024 v Odese potrvá do 21. června. Je významnou příležitostí poznat mladou fotografickou generaci Ukrajiny, která tvoří i navzdory válečné realitě. Ukazuje, že umění může být prostorem naděje, zápasu a hledání hlasu.
Zdroj: https://myphart.com/myph-prize
- Docudays UA 2025: Dokumentární festival v Kyjevě přinesl divákům na sedmdesát dokumentárních snímků
V Kyjevě se od 6. do 13. června 2025 konal 22. ročník Mezinárodního festivalu dokumentárního filmu o lidských právech Docudays UA. Festival, který je nejvýznamnější ukrajinskou platformou pro dokumentární film, přinesl divákům více než sedmdesát snímků ze třiceti osmi zemí světa. Letošní motto znělo „Vzácný zdroj“ a odkazovalo nejen na nerostné bohatství, ale především na lidské hodnoty, paměť a schopnost přežít v době krize.
Festival otevřela irská dokumentární esej Sanatorium o západoukrajinském lázeňském městě Kujalnik. Velkou pozornost vzbudila i tematická sekce chilského dokumentu, která vznikla ve spolupráci s festivalem FIDOCS a přinesla reflexe paměti a traumatu v Latinské Americe. Závěrečným filmem se stal bhútánský snímek Agent štěstí, sledující terénní výzkumníky sbírající data pro vládní index štěstí.
Speciální program Docu/Ukrajina uvedl pět filmů z domácí produkce, které zaznamenaly úspěch na prestižních mezinárodních festivalech, například v Cannes či Berlíně. Patřily mezi ně snímky Stříbrný čas (r. Kateryna Gornostaj), Z lásky z fronty (r. Alisa Kovalenko) nebo Písně země, která pomalu hoří (r. Olha Žurba).
Program Docu/Svět představil deset filmů o společenských krizích, migraci a lidské důstojnosti. Velkou událostí bylo uvedení nového snímku Mstyslava Černova 2000 metrů do Andrijivky, který zachycuje dramatické události při osvobozování vesnice u Bachmutu.
Výrazný prostor dostala také tvorba mladých autorů v sekci Docu/Mládí nebo nová vzdělávací platforma Docs4Teens s programem filmů určených pro dospívající diváky. Festival letos opět myslel i na rodiče – v dětském koutku Docu/Táborbyl zajištěn doprovodný umělecký program pro nejmenší.
Na slavnostním zakončení 12. června byli oceněni nejlepší z letošních filmů. Hlavní cenu mezinárodního konkursu Docu/Svět, cenu Rights Now! i Cenu diváků získal film 2000 metrů do Andrijivky Mstyslava Černova. Podle poroty jde o „mimořádně silný film, který zachycuje hrdinství bez jakékoliv romantizace“.
Cenu ukrajinských filmových kritiků získal snímek Militantropos tvůrčího tria Jelizaveta Smith, Alina Horlova a Semen Mozhovyj. V sekci Docu/Ukrajina pak zvítězil film Písně země, která pomalu hoří Olhy Žurby, zvláštní uznání získal film Z lásky z fronty Alisy Kovalenko.
Letošní ročník Docudays UA opět potvrdil, že i v době válečného konfliktu může dokumentární film sehrát klíčovou roli při zprostředkování pravdy, posilování dialogu a obraně lidských práv. Většina filmů z festivalu byla dostupná i online na platformě Docuspace, kde si diváci mohli promítání naplno užít i mimo hlavní město.
Zdroj: Suspilne Kultura
- Metropolitní opera v New Yorku připravuje operu o deportovaných ukrajinských dětech
Metropolitní opera v New Yorku uvede příběh ukrajinských matek, které se vydaly do Ruska hledat své deportované děti.
Slavná newyorská Metropolitní opera připravuje na sezónu 2027–2028 uvedení nové operní inscenace Matka Chersonu, věnované tématu deportovaných ukrajinských dětí. Dílo, které vzniklo na motivy skutečných událostí, sleduje dramatické osudy matek, jež se vydávají přes frontovou linii, aby osvobodily své děti držené v ruských filtračních táborech na okupovaném Krymu.
Hudbu složil ukrajinský skladatel Maksym Kolomijec, libreto napsal americký dramatik George Brant. Režie se ujala polská divadelní režisérka Barbara Wysocka, dirigentkou bude kanadsko-americká umělkyně Keri-Lynn Wilson. Jednu z hlavních rolí ztvární sopranistka Erin Morley.
První ukázku z opery představila Metropolitní opera již 2. června 2025. Světová premiéra se ale uskuteční v Polské národní opeře ve Varšavě v říjnu 2026.
Podle ředitele Metropolitní opery Petera Gelba vznikl projekt jako umělecký akt solidarity s Ukrajinou: „Nechceme, aby svět zapomněl, co se děje. Tato opera je naším způsobem, jak připomenout tragédii, která trvá.“
Metropolitní opera patří mezi nejvýznamnější operní domy světa a od začátku ruské invaze aktivně podporuje Ukrajinu. Odmítla například spolupráci s ruskou sopranistkou Annou Netrebko a hostila ukrajinský soubor Ukrainian Freedom Orchestra, založený právě Keri-Lynn Wilsonovou.
Zdroj: elle.ua
- Život v Charkově není pro slabé: Jak ve městě těsně u fronty funguje loutkové divadlo
Akademické loutkové divadlo v Charkově je jednou z kulturních institucí, které v ukrajinském pohraničním městě udržují kulturní život i navzdory neutichajícím ruským útokům. Od začátku plnohodnotné ruské invaze divadlo čelí nejen hrozbě útoků, ale i existenční krizi. Válka zasáhla jeho tým i zázemí: většina zaměstnanců opustila město, někteří byli povoláni do armády, další odešli kvůli nedostatečnému platu. Jak uvedla vedoucí literárního oddělení divadla Olha Dorofejeva, měsíční mzda pracovníků divadla se pohybuje mezi dvěma až čtyřmi tisíci hřiven (50-100 dolarů). Provozní rozpočet se zmenšil přibližně na čtvrtinu a jakákoliv systémová finanční pomoc stále chybí.
Navzdory těmto podmínkám divadlo ani během války nezavřelo. V nejtěžších chvílích roku 2022 odehráli herci inscenace v charkivském metru, kde se tehdy před nálety ukrývali obyvatelé města. Od léta téhož roku se soubor vrátil k běžnějším formám, byť za zcela nových podmínek: dnes totiž nemůže využívat vlastní prostory, a tak přejíždí mezi několika pronajatými podzemními lokacemi, které splňují bezpečnostní požadavky. Neustálé přesuny herců, loutek i techniky vyžadují nemalé fyzické i finanční úsilí.
Divadlo však nezůstává jen v Charkově – vyráží na zájezdy do Kyjeva, Lvova, Ivano-Frankivska i za hranice Ukrajiny. Umělecký profil divadla je známý i mimo zemi, a proto tým trvá na tom, že jeho činnost má smysl. Dorofejeva zdůrazňuje, že by si přáli větší zájem ze strany charkivské oblastní administrace: „Chybí nám podpora, komunikace i ochota města zlepšit naši situaci.“
I přes všechnu nejistotu divadlo pokračuje v premiérách. Na konci května 2025 uvedlo novou inscenaci Paraďanov. Balkon dětství, věnovanou ranému období slavného filmového režiséra Serhije Paraďanova. Představení vzniklo v mimořádných podmínkách, ale je dokladem kontinuity kulturního života ve městě.
Charkivský loutkový soubor se tak řadí mezi kulturní instituce, které ve válečném čase neztratily své publikum – především to dětské. V době, kdy jsou divadelní budovy zavřené a mzdy mizerné, zůstává hraní symbolem naděje i potvrzením, že kultura může přežít i pod zemí.
Zdroj: Suspilne Charkiv
- Lvovské galerie v červnu lákají návštěvníky na zajímavé výstavy
Léto ve Lvově začíná čtyřmi výstavami, které skrze současné umění otevírají otázky paměti, bolesti, oběti i krásy. Od figurální plastiky po barevné vize – každá z nich nabízí jiný způsob, jak reflektovat přítomnost i historii.
Volodymyr Odreсhivskyj: Přítomnost
do 15. června 2025, Národní muzeum Andreje Šeptyckého
Výstava známého sochaře Vladyslava Odrekhivského (*1955) je tichým a hlubokým zamyšlením nad smyslem lidské existence. Pod kurátorským vedením Vasyle Odreсhivského vznikl soubor plastických metafor, ve kterých se člověk mísí s rostlinou, tělo s krajinou, hmota s duchovním rozměrem. Figury, které jako by byly vyvázané z tíhy času, v sobě nesou otázky po přítomnosti, blízkosti, odpovědnosti i zakořenění. Autor se v nich ptá, jak být přítomen – v rodině, společnosti, historii. Sochy z bronzu, kamene či dřeva jsou vizuálními meditacemi o vztahu jednotlivce k celku, o paměti i věčnosti.
Olena Turjanska: Podle obrazu a podoby
do 22. června 2025, Muzeum lidové architektury a života ve Lvově
Do 22. června je ve lvovském skanzenu (Muzeum lidové architektury a života) k vidění cyklus monumentálních obrazů Oleny Turjansé nazvaný „Podle obrazu a podoby“. Umělkyně metaforicky zobrazuje těla zraněných vojáků – nemocniční postele se mění v plášť Kristovy oběti, a fyzická zranění se stávají vizualizací hlubší duchovní roviny válečné oběti. Obraz Krista a vojáka se v těchto monumentálních malbách překrývají, a podněcují tak k hlubší reflexi o podobě lásky a odvahy.
Roman Romanyšyn: Grafika a socha
do 29. června 2025, Galerie Zelená pohovka
Romanyšyn je jméno, které ve světě barevného leptu rezonuje nejen v Ukrajině, ale i za jejími hranicemi. Na své aktuální výstavě prezentuje výběr grafických děl vytvořených během pandemie a válečných let. Jeho oforty jsou jako deníkové záznamy – citlivé, vrstevnaté, plné introspekce. Kromě grafik autor představuje i několik bronzových plastik, což je v jeho díle výjimečné. Formálně precizní, tematicky naléhavé – Romanyšynova výstava je výpravou do nitra zraněné duše, která i ve tmě hledá barvu.
Volodymyr Bohuslavskyj: Za modrým
do 29. června 2025, Palác Lozynského
Bohuslavskyj je představitelem tzv. Nové ukrajinské vlny a jeho poetika je stále stejně vizuálně strhující jako před třiceti lety. Nová výstava Za modrým (Поза синім) je meditací nad barvou – konkrétně modrou, kterou autor vnímá jako prostor, klid a harmonii. Co se ale skrývá za modrým? Umělec naznačuje, že jde o místa, kam lidské oko nedohlédne – oblasti smyslu, intuice a nadsmyslového vnímání. Obrazy jsou vizuálním rozhovorem mezi světem a jeho pozorovatelem, mezi vnějším a vnitřním. Tato výstava je pozváním ke kontemplaci i útěku z hluku každodennosti.
Zdroj: Zachid.Net
Archiv:
