Text „Několik vzpomínek na Rudolfa Adlera“ připravil Pavel Bednařík.
„Žijeme dnes v době vizuální kultury. A to, čemu se říká filmová řeč, nepochybně patří k základům komunikace. Tyto základy by se měly dostávat obecně ke všem žákům a studentům na všech stupních škol.“
prof. Rudolf Adler, 15. 5. 1941 – 10. 11. 2025
Se jménem Rudolfa Adlera jsem se poprvé setkal během studií na filmové vědě na Univerzitě Palackého v Olomouci. Rok poté, co jsem nastoupil ke studiu, jsem byl motivován Pavlou Bergmannovou, abych se zapojil do práce na festivalu Academia Film Olomouc. Tehdy v roce 2000 ještě nebyl epicentrem popularizace vědy a nebyl to trendující festival, jímž je dnes. Byla to unavená lokální akce, ale několik osobností přesahovalo její maloměstský kolorit. Jednou z nich byl právě Rudolf Adler. Průběžně jsme se setkávali i míjeli na festivalech, jako byla Letní filmová škola, ale také na přehlídkách, zejména amatérského a neprofesionálního filmu, kam byl Adler zván a pravidelně se jich účastnil.
Podruhé jsem se s Rudolfem Adlerem setkal v době, kdy pod vedením Markéty Pastorové z Výzkumného ústavu pedagogického vznikal obsah doplňujícího vzdělávacího oboru Filmová/audiovizuální výchova, tedy v letech 2007–2008. Byl jsem osloven Petrem Bilíkem ke zpracování projektu, díky kterému jsem poprvé výrazněji pronikl do didaktiky oboru. Profesor Adler byl osloven jako druhý v rámci konkurenčního týmu, který byl nakonec se svou koncepcí vybrán. Pošetilá pocit křivdy nás domýšlivých mladých edukátorů (a čerstvých absolventů), byl postupně nahrazen respektem. Konkurenčnímu konceptu sice chyběl výraznější kulturně–sociální rozměr, ale zato byl zpracován pohledem zkušeného filmaře, který se snaží zprostředkovat žactvu a studentstvu filmový jazyk, vyprávěcí prostředky a specifičnost filmu. Propisovalo se do něj dvacet pět let pedagogické tradice, počínaje výchovou budoucích dokumentaristů na FAMU až po rozvoj didaktiky a metodiky v centru Impuls v Hradci Králové.
Třetí setkání s Rudolfem Adlerem souviselo s proměnami festivalu amatérské tvorby Zlaté slunce, jeho přesunem do Ústí nad Orlicí, ale také s rozvojem Asociace pro filmovou a audiovizuální výchovu. Osobnost profesora Adlera, který obor doslova definoval jakožto založený na tvořivosti a stanovil mu jasné hranice, nešla přehlédnout. Byl zván na akce a události pořádané Národním informačním a poradenským střediskem pro kulturu (NIPOS), Národním pedagogickým institutem (NPI) i samotnou Asociací pro filmovou a audiovizuální výchovu. Vyvrcholením této synergie byla Cena Borise Jachnina pro profesora Adlera v roce 2020. Tu jsme mu předali v postcovidovém mezičasí roku 2021, kdy dorazil do Ústí nad Orlicí na Celostátní přehlídku filmové tvorby České vize. Rok na to jsme Rudolfa oslovili, aby se stal ambasadorem filmové výchovy a natočili s ním krátké video. A on výzvu s potěšením přijal. Ve videu mluví mimo jiné o tom, které filmy jej formovaly v dětství a kteří tvůrci ovlivnili jeho profesní dráhu později. Nepřekvapivě padala jména Flahertyho, Bergmana a Antonioniho.
Poslední naše shledání proběhlo v září 2025, kdy jsme profesora Adlera pozvali jako ambasadora na setkání se členy Asociace pro filmovou a audiovizuální výchovu. Těch dorazilo pomálu. Rudolf se dostavil s podlomeným zdravím, ale působil vitálně, a když vyprávěl o filmu a jeho roli ve vzdělávání, stále velmi energicky. Domlouvali jsme se na dalším setkání, tentokrát v kině Ponrepo při promítání filmů z Armádního filmu. Záměrně jsme vybrali tři jeho filmy, aby bylo o čem hovořit. To jsem ještě netušil, že k diskusi nad Adlerovými snímky již nedojde.
Berte prosím tedy promítání, které proběhne ve čtvrtek 13. listopadu od 18:00 hodin v kině Ponrepo, jako neformální rozloučení s profesorem Rudolfem Adlerem, ale také jako seznámení s jeho méně známými filmy z počátků jeho kariéry.
Jak tuto vzpomínku zakončit? Jeho vize a snahy v nás žijí dál!
Mohli jsme se různit v dílčích názorech a postojích. Co nás ale spojovalo, bylo přesvědčení, že každý žák a student má mít možnost setkat se s filmovým uměním a filmovou řečí, která je základem dnešní (audiovizuální) komunikace. Profesoru Adlerovi se v roce 2010 nepodařilo Filmovou/audiovizuální výchovu prosadit jako povinný předmět, jeho úsilí se ale zúročilo v roce 2024, kdy jsme jako jeho následovníci zpracovali novou podobu Rámcových vzdělávacích programů s povinným vzdělávacím oborem Výtvarná a filmová výchova. Dokonáno jest. Jako by to Rudolf Adler tušil, pár měsíců poté odešel natáčet a učit o filmu anděly.
Děkujeme!
Jménem všech filmových vzdělavatelů, pedagogů a lektorů, kteří vás, pane profesore, znali a respektovali.
Pavel Bednařík
Rudolf Adler (15. 5. 1941 – 10. 11. 2025)
Narodil se v Brně, ale vyrůstal až do maturity ve Znojmě. Po absolvování FAMU v letech 1960–1967 působil jako režisér a scenárista v Československém armádním filmu (1966–1970), kde plnil základní vojenskou službu. V té době natočil několik inspirativních a polemických filmů s vojenskou tematikou, které měly výrazné společensko-satirické přesahy: Nešel tudy bratr Žižka? (1967), Když mě brali za vojáka (1968), Pět dopisů Karla Hiršla (1968) nebo Ztišení (1969). Po dokončení filmu Kapitáni (1971) byl v roce 1971 byl z ČAF odstraněn z politických důvodů.
Po roce 1971 natáčel externě filmy pro Krátký film. V 70. až 80. letech natočil také tři celovečerní hrané filmy – Střepy pro Evu (1978), Hrom do kapelníka (1983) a Chlapská dovolenka (1988). Po roce 1989 natáčel dokumentární snímky pro televizní společnosti Febio a další. V 90. letech spolupracoval na úspěšném televizním cyklu Deset století architektury, v roce 2002 natočil a uvedl jeden ze svých nejúspěšnějších filmů Masky, šašci, démoni o masopustních tradicích a karnevalu na jižní Moravě.
V 90. letech se začal výrazně věnovat pedagogické činnosti, která zahrnovala výuku na FAMU a na Univerzitě v Hradci Králové. Často byl také porotcem českých i zahraničních filmových festivalů (mimo jiné Academia Film Olomouc, Zlaté slunce, České vize a další). Jako porotce a konzultant se významně podílel také na udržení a rozvoji tradice amatérského a neprofesionálního filmu. Neprofesionálním tvůrcům nepokrytě fandil a všemi možnými cestami je podporoval v natáčení a zapojování se do soutěží v celé České republice.
V roce 1990 se stal vedoucím Katedry dokumentární tvorby, kterou vedl do roku 1994. Později své pedagogické působení rozšířil na Univerzitu v Hradci Králové, a zejména do centra Impuls Hradec Králové, kde se svou spolupracovnicí, později manželkou Jarmilou Adler Šlaisovou realizovali třísemestrální kurzy pro pedagogy. Kromě tvůrčí a pedagogické činnosti se podílel také na vzniku Rámcových vzdělávacích programů pro základní školy a gymnázia, konkrétně vzdělávacího obsahu oboru Filmová/audiovizuální výchova. Ten zpracovali společně s Jarmilou Šlaisovou v letech 2008–2009 a o rok později byl schválen.
V roce 2020 získal Rudolf Adler Cenu Borise Jachnina za celoživotní přínos oboru od Asociace pro filmovou a audiovizuální výchovu. V roce 2022 obdržel z rukou ministra Martina Baxy Cenu za přínos kultuře.
S využitím hesla na Wikipedii zpracoval Pavel Bednařík
Foto: Rudolf Adler na festivalu České vize v Ústí nad Orlicí v roce 2024
Autor: Pavel Bednařík (WMCZ) – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=149500385
Odkazy:
- celé video ambasadora Rudolfa Adlera zde
